Obecné zprávy o průběhu bitvy

V Pamětní knize farnosti všestarské můžeme dále číst:

[fol. 39 r] Naše utíkající vojsko mnohou kořisť za sebou zanechalo, neboť vojenské vozatajstvo neznalé jsouc cesty dalo se přes luka i pole, zabřednouc buď do strouch neb močálu, přesekalo koňům prostraňky a děla i vozy zanechalo. I celé polní lékárny bylo viděti v polích. Na samém bojišti bylo viděti po boji hrůzohrůzoucí divadlo. Raněný přes mrtvého a mrtvý vojín přes raněného, tu opět mrtvý aneb raněný kůň leží na vojínech, kteří jsou raněni, nemohli, ač se namáhali, sprostiti ze svého břemena. Strašné výkřiky a zoufalé úpění raněných proráželo kosti citlivého člověka. Ovšem i krutí lidé se našli, kteří nedbali hrůzy, olupovali i mrtvé i raněné, takže mnohdy nahého jej nechali.

Lid zdejší, který utekl před nepřítelem a byl od něho buď u Přelouče, Pardubic aneb u Chrudímě dohoněn, když poznal, že zbytečné jest utíkání, navracel se pomalu opět do své domoviny. Ale jaké tu strašné bylo pro něj divadlo! Úroda ta ovšem byla zničena, takže mnohý tím se stal žebrákem. Dobytek o ten přišel na cestě an mu ho Prusové vzali. Nábytek a vůbec co doma zanechal, toho již doma neměl. A kdo vzal n. p. šatstvo, plátna aneb věci k hospodářství potřebné? Toť vojín neučinil, řekne někdo; skutečně vojín to neudělal, nýbrž učinila zběř přišlá sem z krajů cizích. Tať dovedla zmatků válečných k své loupeži užíti. I mnoho luzy z Pruska přibylo, která jezdila zde co markytáni a loupež zde v Čechách provozovala.

[fol. 39 v] Mimo to, že lid o všecko v domě svém přišel, byly mu střechy doškové otrhány, vrata a ploty odnešeny na stany vojenské do pole. Vojsko, které zde zůstalo, topilo si ohně na návsích, dvorech ano i v samých stodolách nic se nebojíc zapálení. K této vší hrůze přistoupila ta nejvěčší hrůza, mrtví a ranění. Raněnými naplněné byly příbytky. Ti volali na obyvatele zdejší domů se navracející, by jim podali pokrmu, než oni sami neměli. Bylť tedy i hlad i sama pruská vláda musela se jak vojínům i lidu o pokrmy postarat. Kdo silnější z lidí zdejších byl od pruského zde zůstalého vojska přidržován k zakopávání mrtvol lidských a koní. Tomu nemohl lid zdejší stačiti, a proto i lid z jiných krajin sem voděn a nucen, by zakopával mrtvé.

Nejvíce leží mrtvých zakopáno kolem Rozběřic, mezi Chlumem a Lípou, mezi Čistěvsí a Máslojedy, kolem Sadové, mezi Dlouhodvory a Probluzí, kde u tzv. rybníka Dlouhodvorského byla též veliká seč a kde jeden dragonský náš pluk celý téměř zrubán byl, kolem Přímů a Hrádku, kde i v zámku bojováno bylo. Větší nemocnice byly zařízeny v kostele farním, v domě farním a škole ve Všestarech, v kostele Chlumském, Světském, v zámku Nedělišťském, v Sadové, v továrně a pivováře, na Probluzi v kostele, v Přímě Dolním v zámku, ovšem před útěkem bylo mnoho raněných dopraveno do Hradce Králové, kde byli hlavně uloženi nemocní mimo soukromé domy do budov veřejných jako do klerik. semináře, vojenské t.z. vodní kasárny, Borromeum, v Pardubicích veliká nemocnice způsobena byla dopravením našich vojínů do tamního zámku, kde i na zahradě ve stanech byli nemocní.

Vzdejším chrámu Páně a ve farním domě bylo mnoho našich raněných vojínů a vůbec na bojišti věčšinou zůstali jen naši, Prusové své raněné, kteří nebyli příliš blízci k smrti odváželi si je do Prus. Zemřelí raněni vzdejší nemocnici pochováni byli na farním poli za hřbitovem kostelním v rohu pod třešněmi. Leží jich tam as 200. V pokoji fary v poschodí, který má vyhlídku do dvora a ke kostelu byla lekárna, ve vedlejším nejvěčším pokoji bydleli pruští lékaři. Raněni, kteří zemřeli v [fol. 40 r.] nemocnici kostele Světském pochováni jsou v rohu panského pole mezi cestou k Všestarům a stezníkem do Louček. V nedělištské nemocnici zemřelí byli pochováni za panskou zahradou. Raněni v nemocnicích těch a tím více ležící po domech měli mizerné ošetření. Mnohý který zemřel, kdyby byl měl obsluhu pořádnou, zajisté mezi živými by byl ostal. Síly lékařské nemohli zadost učiniti svému úkolu, neb zde byli jen pruští a těch ještě malý počet. Naší lékařové ranhojiči a lékárníci vojenští prchli s naší armádou. A proto sháněni byli lékaři civilní jak po Prusku tak i Čechách.

Nejen lékařské ošetření nemocným scházelo nýbrž i jiné co se dotýče pokrmu a nápojů. Vojáci určeni obsluze nedobře připravovali pokrmy raněným, zdejší lid, jestliže měl kdes k raněným jako po domech, přístup, neměl opět jim čeho poskytnouti. Této špatné úpravě pokrmů bylo velmi odpomoženo příchodem milosrdných sester, které vůbec velmi vlídně a láskavě s raněnými nakládali. Jako nemohli lékařové tělesní učiniti zadost svému úkolu, podobně i duchovní lékařové kněží nemohli stačiti svému posvátnému úřadu připravovati na tu dalekou cestu k věčnosti. Zdejší pan farář Václav Koželuh téměř ustavičně na dvoukolém vozíku mezi dvěma pruskými vojíny, kteří činili takto čestnou stráž, jezdil s útěchou nebeskou k zápasícím se smrtí. Mnoho případů se stalo při raněných, kteří s protestantů stali se katolíky, poznavše v posledním okamžiku, že naše sv. víra katolická jest jedině samospasitelná. Raněni v nemocnicích byli až do první polovice měsíce září.

Co zdejší lid přinesl domu, co byl dříve sebou vzal, o to zajisté přišel tak zvanými rekvisicemi. Zde ovšem nemohlo vojsko pruské moc žádati, neb vidělo, že lid nemá ani ničeho jísti, věčší ale jejich požadavky byli tam kde bojiště nebylo. Města i vesnice zaopatřovati museli vojsku maso, chléb, pivo, víno, kořalku. Sami Prušáci mnoho dobytka hovězího i vepřového pobrali. Koně zapřažené do vozu odváděli. Při těchto lupech svých mnohých ukrutností a výstředností se dopouštěli. Nejvěčší ukrutnosti provozovali na hranicích, odkud pošel ten přílišný strach před nimi. Svou jedlostí se též Prusové [fol. 40 v.] proslavili se. Po válce ty ukrutnosti které páchali veřejně v listech se oznamovaly a paskvil i v divadlech s Prusů se činil, takže se i veřejně zpívalo, že pruský král v Pardubicích dvířka od kamen vzal sebou. Ovšem i mnoho hodných Prusův bylo. Mnozí se i vyznamenali svou nábožností. Kteří katolíci byli, zvláště Poláci, měli modlitební knížky, růžence, křížky na krku, chodili si též pilně do kostela. Ale i protestanté mnozí byli hodni, neb i ti do kostela chodili a velice bývávali dojati našimi katolickými službami Božími.

Ke všem hrůzám válečným a k veliké bídě zdejšího lidu, přidalo se jiné a daleko snad strašnější zlo jiných – cholera. 

Ačkoliv po bitvě, jak již svrchu praveno bylo den co den na sta ruk zde ve okolí pracovalo, aby těla padlých vojínův byla pohřbena, bylo přece mnoho mrtvol a zvláště zabitých koní dlouho nezakopáno. Smutný byl pohled kde byla krutá seč, kol Dohalic, Benátek, Hoříněvsi, Máslojed, Sedražic, Neděliště, Chlumu, Světí, Všestary, Rozběřic, Dlouhých Dvorův, Lípy, Střezetic, Probluze a Přímův, bylo ovšem všechno potlapáno. Tu v příkopě nahromaděny jsou mnohé a nesčíslné tornistry a [...] tam opět v blátě myslivecké klobouky vedle přilbic pruských, tu v krvavé kaluži polní trubka, onde v úvoze množství pušek bylo, tam opět nalézalo se mnoho zohýbaných bodákův. A mezi tím vším byla mrtvá těla vojínů a mrchy zvířat. Nabubřelost těchto prorážela mrazem každého kolem jdoucího srdce. Nesmírný zápach z nich províval vzduchem. Než i když pohřbena byla ta těla přece, poněváč nepříliš hluboko zakopána byla, cítiti bylo zdaleko, kde co zakopáno jest. To vše a dále strach i nedostatek dostatečné výživy i nepravidelné požívání pokrmů, bylo příčinou snad smutné a strašné metly Boží cholery, která provázela válku. Dle úmrtní matriky cholera řádila v naší kollatuře ve Všestarech, kde 35 osob a ve Světí, kde opět 23 osob nemocí tou zemřelo. Ti kteří zemřeli ze Světí nemocí tou, nejsou pochováni na tamním sv. poli, nýbrž na tak zvaném „klíně“, panském to poli světském k Lochenicům. Veliké namáhání podstoupil tehdejší [fol. 41 r] p. farář zaopatřováním těchto ubohých choleristů, a dále i pochováváním zemřelých ze Světí, an musel každému jíti vysvětiti hrob.

Však nejen zde na bojišti řádila strašná cholera, nýbrž i jinde po naší milé české vlasti, jako n. p. v blízkém Hradci Králové, v Pardubicích, v Chrudimi a jinde v městách i dědinách. Nejvíce ale zuřila mezi vojskem pruským zůstalým v Čechách, kterým snad bylo heslem: jíst, jen jíst a mnoho jíst. Dobrá třetina okupačních oznámení jednala výhradně o jídle. A protož dlouho budem vypravovati, jakými jedlíky byli Prusové. A ta jejich přílišná jedlost bývala příčinou té hrůzné mezi nimi cholery.

Dále najdeme následující popis situace po skončení války:

[fol. 42 r.] Nešťastné byly Čechy a Morava válkou, nejvíce ale nešťastné bylo okolí zdejší na jehož lukách i polích válka nejvíce zuřila. Mnohé rodiny, které před válkou měli všeho dost, měly po válce nouzi. Veškerá polní úroda byla pošlapáním zničena, tolika řípa a brambory se tak zmohly, že mohly na podzim klizeny býti. Domácí nábytek, šatstvo, peřiny, plátna a jiné věci potraceny byly a věčším dílem lidem toulavým odnešeny byly. Lid zdejšího okolí přišel též věčším dílem o svůj dobytek i koně. Po drahný čas nebylo zde nikde chleba, másla aniž jiného pokrmu až Prusové sami, aby nepovstal hlad, starali se o dovoz. Než když Prusové odtáhli, nastala nouze opět. A proto aby se nouzi odpomohlo, zaváděny byly obilní zbírky po českých a moravských i slezských krajích, které tak příliš válkou neutrpěly. Než nejen v Čechách, na Moravě a v Slezs [fol. 42 v.] ku, nýbrž i v jiných rakouských zemích, takže dostalo se obilí, mouky, špeku a jiných potravin dosti do zdejší krajiny. Též i náhradu za škody utrpěné dle úmluvy v míru, byla od vlády dána. Než mnoho nespravedlnosti se dělo při dělení všeho, co sem přišlo, takže mnoho svárů z toho povstalo a mnoho podezřívání a snad i nevinných. Málo se pamatovalo na chudé, kteří přece utrpěli škodu tím, že obživy nedošli. Mnozí ovšem lidé zlí a nespravedliví stojící v čele nechali za rukou všelicos, takže také lidi slyšeti bylo, že si přejí opět válku. Bezbožníci! Člověk, který měl srdce počestné neudal škod více než jich měl a mnozí jsouce poctivci a bojíce, aby kdyby snad museli přisahat, nepřisahali na něco nepravého, udali raději méně. Jiní opět jsouce pravými opaky prvních, nepoctivci, udali si více škod, než jich skutečně měli. Úřady nahlížejíce, že by ty náhrady příliš veliké vypadly, srážely z udaných a tím velice se ubližovalo lidem poctivým a z toho veliké nepokoje povstaly a po několik let se vypravovalo od toho neb od onoho, co vše utrpěl a nic nedostal téměř.

Zdejší celé okolí poseto bylo četnými pahrbečky z nové vykopané země, která kryje v šachtách tisíce a tisíce padlých vojínů. Jednoduché černé kříže zaražené na šachtách jsou jediným pomníkem četných zmařených životů lidských. Žádný nápis neprozrazuje jméno padlých zde vojínů, jen tužkou napsaná čísla dosvědčují, které pluky zde krvácely. Celá zdejší krajina podobá se velikému hřbitovu. Krajina zdejší jindy tak málo známá a navštěvována, stala se velepamátnou. Tu přicházejí otcové a matky, aby vyhledali své dítky, tu opět bratří a sestry, by našly své bratry, tu zase manželka se svými dítky, by se pomodlili na hrobě svého drahého otce. Větší díl ze všech těch nedopátral se hrobův svých milých, mnohým ale z nich přece podařilo se dle jistých známek a udání těch, kteří pohřbívali mrtvoly, nalézti jejich hroby, na kterých, jestliže to byly osoby znamenité a zámožné, postaveny byly pomníky. Na některé pamatováno od zbožných s nejsvětější obětí Mše sv. a modlitbou. Návštěvy hrobů padlých [fol. 43 r.] děly se po několik roků jak z naší strany tak i saské i pruské, zvláště 3. července.